... aneb sonda do duše Radetoňáka
Ráno vstát a vyrazit na předvedení přístroje v akci - nic neobvyklého. Čekají mě tři nabité dny v terénu. Po těch našich dvou týdnech školení (krásných) je to příjemná změna vyrazit zase někam za vámi do neobjevených zákoutí naší vlasti. Bohužel, hned po zadání trasy do navigace nastává kruté zděšení - místo 2,5 hodin naskočily téměř 4! V tom je nevýhoda této online informace. Člověk se naštve - a to ještě nevyjel :-). Podávám tedy informaci klientovi, že to s tou devátou nebude tak horké. V pohodě, má i jinou práci a není to naštěstí žádný problém.
Vyrážím tedy společně s panem Googlem a řešíme spolu, kudy nehodu , která pro dnešní ráno proměnila D1 v jedno velké parkoviště sahající z Brna až do Velkého Meziříčí, objet. Vždycky mě ale můj kamarád Google překvapí a vymyslí něco nového, neotřelého. Ví totiž i o dalších uzavírkách, které někdo naplánoval a nedošlo mu, že je uzavírka součástí objízdné trasy zúžení na D1, nebo případných komplikací na ní. No bylo to velice zajímavé a došlo i na polní cestu. Nicméně po objetí největšího národního parkoviště D1 se napojuji těsně před nehodou zpátky na D1 a poprvé v životě vidím kamión, z něhož zbyla jen kola a podvozek. Uf!
Konečně došlo na setkání v terénu a předvedení přístroje u trafostanice, ze které se mají vyhledat jednotlivé trasy kabelů v areálu „JZD“. Vše probíhá bez problémů. I nalezení poruchy na jednom kabelu pomocí TDR.
Krásná křivka co? Na kurzoru 2 je konec kabelu
Celý den nás doprovází ta příjemná typická vůně „domova“ – hnoje. Připomněla mi dávná léta, kdy nám na jednom z „čundrů“ došla voda, právě když jsme míjeli jeden z kravínů někde na Hané. Samozřejmě jsem se hned chopil iniciativy a rozhodl se, že vodu seženu. Vzal jsem petku, shodil batoh a nalehko vyrazil nejkratší cestou přes ohradníky směrem k budově kravína. Po překonání překážek jsem vyskočil na betonový taras. Přes zaschlý hnůj to bylo kousek - no přece nepůjdu přes ty šílené 3metrové kopřivy! Udělám jeden mistrovský skok na nejsušší místo a hned cítím vlhko až někam ke kotníkům. Vtom jsem ucítil i šílený zápach. Ve zkratu a bezmyšlenkovitě dělám další rychlý krok, abych té hrůze, která mi vniká do mých krásně naimpregnovaných pohorek, unikl. Tu si uvědomuji, že mám tu kejdu již po pás. Podařilo se mi mé tělo zastavit a v mdlobách se vracím zpět. Kejda však již sahá po prsa a dá se tedy bez okolků říci, že za chvíli budu ve sračkách skoro až po uši. Když se vyškrábu zpět na taras, tuším, že mě neminou ty kopřivy a má prosba nebude u místních jen o trochu vody.
V místech, kde teče hnůj, byla lokalizována porucha
Když se dočvachtám do kravína, potkávám paní, kterou jsem po oslovení evidentně lehce vylekal. Možná si říkala, že ji chce přepadnout neandrtálec, co má v ruce místo kyje petku. Snažím se vysvětlit, co se mi přihodilo, ale z její pohotové reakce ji trochu podezírám, že nejsem první, kdo tady věřil, že přejde přes zaschlý sluníčkem vysušený hnůj.
Po chvíli již stojím v trenkách ve sprše pro krávy a paní mi šíleným proudem ostříkává kejdu z mého těla. Stejně ten smrad ze mě nedostane, ani kdybych se vykoupal v Savu. Po chvíli zjišťuji, že paní již není sama. Divím se, kolik ženských může být v kravíně zaměstnáno.
Po zajímavé osobní hygieně dostávám vodu i do petky a loučím se s příjemným personálem. Cestu zpět již volím sice o dost delší, ale bezpečnější - přes hlavní bránu a polní cestu zpět ke kamarádům. Nutno podotknout, že po zbytek výletu jsem spíše osamocen, 20 metrů za ostatními, a cestu zpět vlakem do Brna již radši ani popisovat nebudu.
Inu, vůně zůstává (nejen) v podvědomí člověka velice dlouho.
Po příjemně stráveném dni s přístroji na zajímavých situacích zakončujeme akci u příjemného pozdního obídku v místní hospůdce, kde nacpeme hladové pupky a dojednáme termín dodání přístroje. Je super, že lidičci, kteří používají naši techniku, mají různé záliby a pohybují se v jiných prostředích. Člověk se tak vždy dozví tolik nových zajímavých informací! Například, kdo z vás věděl, že kráva nadojí denně i více než 60 litrů mléka a jaký může mít rychlé nalezení poruchy na kabelu vliv na dojivost :-). Já už to vím. Zároveň jsem obohacen informacemi o chovu ohařů, o pytlácích a o tom, jak se chytají ryby na řece přímo do rukou a pomocí „krundlí“.
Po rozloučení již chvátám dál, abych stihl najít nějaký ten hostinec, kde složím hlavu. Mám takový svůj zvyk, že ubytování hledám, až po příjezdu. Člověk tak nalezne zajímavé noclehy, které by z kanceláře nikdy nevygooglil. Je ale zase nutné říci, že už to párkrát „smrdělo“ spacákem v autě :-).
Poprvé u trasování asistovalo tolik zvědavých krav
Nicméně pro dnešní noc super a příští den taky super - proškolení na komplikované situaci na nový lokátor. I když s jednodušším CATem, kluci koukali, co všechno ten mazlík zvládne. Tady musím podotknout, že je neskutečné, jak Služby města Milevska šlapou, jde to vidět na každém rohu. Dělají si i pokládku mozaikové dlažby, fontánky (pítka) pro lidi, v některých ulicích mají zajímavě řešené LED osvětlení, krásně posečená tráva, ale hlavně udělají vám v kanceláří espresso (Segafredo), jaké nedělají ani u Zdendy v Café Imperial.
Opět se loučíme a já mažu do dálek severu na technickou podporu do míst, kde místo VO trasují stále kabel O2. Nutno zmínit, že známe jen jeden konec. Druhý je podle místních znalců někde po 300 metrech zakopaný v zemi. Ajajaj! Víte všichni, co to je za peklo. Ale i tuto situaci jsme vyřešili, vzhledem k tomu, že nám TDR jasně ukázalo, že délka toho 300 metrů dlouhého kabelu je jen pouhých 14,5 metru. A podle dalšího zjišťovaní, kdy už jsme věděli tuto důležitou informaci, jsme zjistili, že končí někde blízko URátka O2. AHA a je to tady :-).
Tady bylo místo, kde se testoval nový CATík
Taaak, a teď již jen rychle k domovu, protože mě čeká od zítřka příjemná týdenní dovolená ve Slovinských horách. Zadat do navigace trasu mi však v tomto týdnu není dvakrát souzeno. Průser jak mraky na D1 (kupodivu) pro změnu směrem na Brno mezi Humpolcem a Jihlavou. No uvidíme, co zase ten kamarád Google vymyslí. …… A je to tady, nezklamal. Dva sjezdy před zácpou již hlásí rychlejší trasu přes hory a lesy Vysočiny. I tak super. Najednou vjíždím do Jihlavy, kterou v pohodě projíždím a jsem zpět na D1. Cestou jsem potkal na okreskách aut, co byste na jedné ruce napočítali. Dávám rychle echo Petrovi Svobodovi (nejšpičkovějšímu hráči ve světě trasování),“ páč“ vím, že jede dnes také směrem od Prahy po D1.
Shrnu-li to, jsou za mnou příjemně strávené chvíle v terénu s vámi. Po všech těch školeních a za ta léta si říkám, že je super, že s lokátory dělají tak dobří a v pohodě lidi napříč republikou. A dovolím si tedy na závěr i jedno moudro :-).
V naší republice je mimo skvělých lidí i hodně lumpů, ale ti nikdy nedrželi v ruce lokátor :-).
Další příspěvky
